Informujeme | 4. 5. 2015

Patří Řecko do Evropy?

Jak vypadá řecký dluh z hlediska sokratovské dialektiky? Co nás učí problém řeckého zadlužení? Proč Řekům pomáhat? Naučili jsme se technologii obrábění podle starořecké filozofie?

Patří Řecko do Evropy? Tato otázka je pravou podstatou našeho vztahu k dnešnímu Řecku, k řešení jeho dluhu, a tím i jeho budoucnosti. Téma dalších půjček a jejich splácení se dnes řeší mezi novou řeckou vládou a věřiteli z řad zemí eurozóny. A přestože tato otázka trochu ustoupila do pozadí, je stále klíčovou pro budoucnost Evropy. Řecko může Evropu změnit, a dokonce ji i rozbít.

Řecko, jeho dějiny, filozofie a mytologie nás nepřestávají fascinovat. Vše řecké se doslova vžilo do našich životů, žijeme v Evropě a možná ani nevíme, že Európa byla milenkou boha Dia, sledujeme olympiády. Máme demokracii, což je někdy drama, jindy komedie. Platíme eurem, nosíme hodinky Omega, na měsíci přistálo Apollo, náročná cesta je Odyssea. Na internetu je statisticky nejnavštěvovanější erotika, ale pozor na Trojského koně, žere programy! Fotbal, to je Sparta a Héra je pečení… Vše řecké se za námi táhne jako Ariadnina nit.

Řecká filozofie a kultura je vedle křesťanství ze všech velkých světových názorových systémů naší civilizaci nejbližší a nejvíce ji ovlivňuje. A paradoxně naše civilizace, Evropa, dnes rozhoduje o tom, zda Řecko do ní patří, či nikoliv nebo zda má, či nemá používat euro.

Zápletka je jasná, byli to sami Řekové (nikdo jiný to za ně neudělal), kteří projedli svoji budoucnost, prohospodařili své peníze, falšovali údaje o hospodaření před přijetím eura. Zadlužili se tak, že nejsou schopni splácet. Z čistě ekonomického hlediska už Řecko fakticky zbankrotovalo. Evropa přispěchala s pomocí, nalila Řecku 240 miliard eur, což při srovnatelném počtu obyvatel, jako má naše země, představuje zhruba šest ročních státních rozpočtů ČR. I přes naordinovanou léčbu a finanční pomoc se řecké hospodářství oživuje jen velmi zvolna a nestačí splácet ani úroky. Podíl dluhu na HDP vzrostl za posledních šest let ze 160 % na 175 %. Z ekonomického hlediska už žádné řešení není možné, protože na deus ex machina – zásah shůry – nikdo nevěří. Řeckou ekonomiku by nastartovalo opuštění eura, přechod na drachmu. Při teoretické 40% devalvaci by se řecké výrobky o 40 % zlevnily a byly by opět prodejné, letní dovolená by byla levnější a řecká letoviska by byla plná. Ale také úspory obyvatel a firem by najednou byly o stejnou částku menší. Naopak státní dluh by v drachmách o 40 % vzrostl, protože Řekové si půjčili v eurech a v eurech by měli také splatit. Toho se nejvíc bojí především německé a francouzské banky – jedni z největších věřitelů Řecka. Řekové si teoreticky mohou euro ponechat, pak by ale měli při stejném výkonu hospodářství snížit státní výdaje, důchody a platy o desítky procent, aby byla ekonomika konkurenceschopná, nastartovala výkon a umožnila dluhy splácet. To je ale politicky neprůchozí a technicky i nemožné (nikdo nemůže zaměstnancům nominálně snížit mzdu o 40 %, nežijeme v otrokářské společnosti). Možným řešením je odpuštění dluhů. Prostě je odepíšeme, na vše se zapomene a podruhé už stejnou chybu neuděláme. Respektive, dluhy bank, fondů a soukromých firem se přenesou na jiné věřitele – západní vlády, ty je pak v čase rozmělní díky dalšímu tisknutí peněz a vše zaplatí ti Evropané, kteří pracují, vytváří hodnoty a platí daně. Toto řešení je ještě v silách Evropy. Jistě by se líbilo i vládám jiných zadlužených zemí, jako je třeba Itálie či Španělsko. Tušíme, že takový postup není správný. Ve finančním světě se mu říká „morální hazard“, kdy taková protekce jednomu má za následek, že ostatní ve svém úsilí splácet dluhy poleví, a z malého problému Řecka může být velký problém celého jihu Evropy. A takové řešení už v silách Evropy není. Další technickou možností je veřejné vyhlášení státního bankrotu – rozprodej všeho státního, co v Řecku ještě zbylo, a pokrytí části dluhu. To ale Řecko fakticky zbavuje suverenity. Francie nebo nějaký soukromník by mohl být třeba majitelem řecké železnice, veřejných budov, pozemků, Německu mohou patřit řecké dálnice, nemocnice apod. Může mít ale stát soukromou policii a soudy? Může, ale pak už stát, tak jak ho známe, není suverénem.

Čistě z pohledu věřitele je možné jednoduché řešení: zatlačit silou na dlužníka a donutit ho k maximálnímu plnění. A když se nepodvolí, nechat ho bez dalších půjček zbankrotovat. Ledaže by věřiteli bránil jiný zájem, který bude ještě silnější. A to se stalo a děje. To, že Řecko ještě nezkrachovalo, je politická zásluha většinového proudu zemí, které fakticky vedou Evropu, s Německem v čele. Čistě ekonomické řešení můžeme pomalu vyloučit, i když k nějakému splácení dluhu a formální dohodě asi opět dojde.

Na jedné straně je tu riziko morálního hazardu a strach, že se půjčené peníze nevrátí. Ty nám velí dále nepůjčovat a zatlačit Řeky k ještě hlubším reformám a omezení veřejných sociálních výdajů, platů a důchodů. V pobaltských státech a na Slovensku, kde se také platí eurem, jsou mzdy a důchody nižší než v Řecku, ale lidé si nestěžují. A navíc by měli Řekům ještě pomáhat? To nemá logiku. Proč by měli platit za to, že si sami „nepovolili kohoutky“ a nezvýšili svůj životní standard nad rámec toho, co si mohou dovolit? Na druhé straně, pokud Evropa nepůjčí Řecku další peníze, bude za pár měsíců na dně, už nebude mít na svůj běžný provoz. V zemi pravděpodobně nastane chaos a sociální nepokoje. Otázky zní: Může si Evropa dovolit ztratit Řecko? Rozbít jednotu? Dovolit si ztratit vliv z této oblasti? Otevřme Atlas a podívejme se, kde Řecko leží. Je součástí Evropy na jednom z nejexponovanějších míst Evropské unie. Na Balkáně, který vždy byl zdrojem napětí. Sousedí s osmdesátimilionovým Tureckem, které se pod vedením autoritářského vůdce Erdogana stává místní velmocí, odklání se od Evropy. Největší strana AKP vzešla z islámských hnutí, například opět zavedla povinnou náboženskou výchovu islámu do škol. V Řecku dnes žije milion ilegálních běženců z Afriky a Asie. Je s Itálií nárazníkem pro celou Evropu. Železná opona oddělující prosperující demokratické státy od zbytku světa nezmizela, jen se posunula jinam. Uprchlíky z arabských zemí zasažených konflikty (Sýrie, Afghánistán, Súdán, Libye) doplňují země s ekonomickými uprchlíky (Pákistán, africké státy). Řecké úřady nápor již nezvládají. Zmiňme aktuálně i válku na Ukrajině, z Černého moře, kde leží Krym, je to do Egejského jen pár kilometrů. Nezapomeňme také na vliv Číny. Čínské soukromé firmy privatizovaly většinový státní podíl v přístavu Pireus, kapacitně se přístav, kterým proudí čínské zboží, již začíná blížit Rotterdamu a Hamburku.

Další pomoc Řecku je chápána jako sypání peněz do černé díry a dluhy za něj platit rozhodně nechceme. Ale ztratit ho také nechceme. Jak tedy vyřešit tento neřešitelný problém?

Paradoxem je, že se na současné Řecko a jeho dluhy díváme „sokratovským“ západním kritickým myšlením. Byl to Sokrates, jeden z předních řeckých filozofů, který definoval základy dnešního západního kritického myšlení, potažmo dnešní logické a racionální civilizace. Sokratova dialektika je metoda vedení dialogu formou kladení racionálních hypotéz, předpokladů a tvrzení, které jsou podepřeny racionálními argumenty. Dialog je veden tak, aby protistrana argumenty pochopila a odpovídala na ně stejným typem tvrzení, a to v souladu s pravidly logiky. Cílem takového dialogu, kdy se střídají tvrzení s argumenty a námitky s protiargumenty, je přiblížit pravé poznání, tedy něco, co můžeme nazvat objektivní realitou či něco, na čem se všichni shodneme, a pochopit tak záležitosti člověka a společnosti. Sokrates byl první řecký filozof, který „snesl filozofii na zem“ a obrátil pohled filozofie na člověka a společnost. Tento pohled aktuálně dominuje a je veřejným tématem dneška. Otázky, jak má vypadat společnost, jak má fungovat stát, jak mají fungovat politici, státní struktury (zdravotnictví, soudy, exekutoři, policie), jaké mají být daně, jaké mají platit zákony, jsou denně přítomné v médiích. Rozhodně tomu tak nebylo vždy, či spíše ne vždy tyto otázky převládaly. Vrchol významu jim přineslo minulých sto let, kdy se filozofická představa o uspořádání společnosti (státu, hospodářství) a o postavení člověka v ní stala obsahem všech „ismů“. Ty ji, jak známo, masově a krvavě protlačovaly za cenu desítek milionů životů, stavěly na nich říše i fungování diktatur.

Stejně důležité otázky, které řešili filozofové před Sokratem, jako je například otázka po původu člověka či otázka příčiny světa, jsou dnes z veřejného prostoru odsunuty a vytěsněny do prostoru soukromého, k osobním otázkám, jako je třeba víra. Jiných zcela zásadních životních zkušeností a filozofických otázek, jako je třeba smrt a její prožívání či onemocnění nevyléčitelnou nemocí, se naše racionální technická civilizace bojí, nemluví o nich a vytěsňuje je. Lidé se běžně umí vyjádřit k různým společenským tématům, „rozumí“ jim, mají na ně názor. Málokdo ale na veřejnosti umí bez ostychu promluvit o tak výjimečné a důležité součásti života, jako je porod vlastních dětí, a dokonce málokterý muž je přítomen tomuto okamžiku. I to je součást Sokratova odkazu, kdy objektivní a společenské je nadřazeno subjektivnímu. Sokrates byl ve své době revoluční filozof, první představil nový typ myšlení a řešení problémů. Filozofie do jeho příchodu neměla touhu věci měnit a ovládat, ale spíše je jen popisovat. Byl to Sokrates, který svým typem myšlení na tisíce let dopředu definoval dnešní racionální technickou civilizaci.

Podívejme se například na technologii obrábění, to je typický příklad sokratovské dialektiky, kdy technolog formou racionálních otázek a odpovědí hledá nejlepší možné řešení, do kterého jsou zapojeny prvky materiální: stroj, materiál, nástroj, řezná kapalina atd. a prvky nemateriální, jako je třeba cena práce, elektrické energie, nástrojů, pořizovací cena stroje, obráběcí čas, technická úroveň technologa a řada dalších. Technické možnosti materiálních prvků jsou předem dané, avšak hodnoty nemateriálních prvků jsou proměnné (jiná cena práce v různých zemích, zkušenost technologa). Technolog má před sebou určitý cíl (definovaný hotový obrobek) a zapojením všech prvků do sebe se ho snaží dosáhnout. Při důkladné logické analýze a posouzení všech možností dosáhne ideálního řešení. Jde o jedno jediné, nejlepší možné řešení v rámci konkrétní firmy, konkrétního stroje, konkrétního obrobku, které by technolog měl být schopen obhájit a vyargumentovat. A tímto způsobem se pak ve firmě obrábí celá série. Pokud se souběžně zvolí ještě jiný způsob obrábění, tak jen proto, aby se porovnáním došlo k ideálnímu řešení a méně výhodný způsob se opustí.

Na výše uvedeném postupu ale funguje celá naše civilizace. Máme v hlavách určitý ideál, jedno jediné ideální řešení a chceme, aby podle tohoto vzoru vše fungovalo. Všimněte si například, že když je ve společnosti nějaký problém, tak většinová reakce je, že je třeba přijmout zákon. Zákon vše vyřeší, problém pojmenuje a určí sankci. Ve výsledku pak ale vzniká tolik zákonů, že už není možné, aby je člověk znal, a neznají je ani sami právníci a zákonodárci. V hlavách si vytváříme ideální představu o všech pozicích a funkcích, o tom, jak má vypadat prezident, politik, šéf, policista, prodavačka. Máme ideální představu o našem partnerovi či dětech. Stejnou optikou se ale dívá i partner na nás a i my sami máme na sebe konkrétní nároky. V životě jsme pak konfrontovaní s tím, že partner či děti se naší představě nepodobají a i my často selháváme. Rozdíl mezi ideálem a realitou je v moderní společnosti častým zdrojem zklamání, frustrací, psychických problémů, dokonce i hádek, rozvodů, rodinných tragédií. Psychologové vám to potvrdí. Přesto ještě dnes můžeme najít etnika, která toto neznají. Nemají žádná očekávání, žádné představy, své partnery, děti mají rádi přesně takové, jací jsou. Nemají touhu nic měnit, nechávají věci plynout.

Máme ideální představu o všech procesech, nejen o obrábění. „Měl to kopnout tak a tak, to je přece všem jasné!“ rozčilujeme se při fotbale, když hráč nesplní naši očekávanou představu. Protože víme, jak se má ideálně hrát. Něco jako objektivně daný ideál ale neexistuje, neexistuje ideální způsob jak hrát fotbal. Jsou jen individuální zakonzervované představy v hlavě každého diváka. Poznáte to tak, že když udělá Messi zcela nečekanou technickou fintu, obhodí si obránce a dá gól, užasneme a řekneme, že je geniální. Ve skutečnosti jen jeho řešení překonalo naši představu, kterou jsme do té doby považovali za maximum možného – ideál.

Západní kritické myšlení hledá v případě Řecka jedno ideální řešení, jednu objektivní pravdu. Řešení, které je „logickým výsledkem“ argumentace dvou stran – dlužníka a věřitele, na němž se oba shodnou. Najít takové řešení je heraklovský úkol.

Logika a racionálno, jak nás učí staří Řekové, má také své meze a může selhat jako každý jiný koncept. Známý je Zenonův paradox zvaný Achilles a želva, kdy rychlejší Achilles dá v závodě želvě náskok a vždy desetinásobnou rychlostí doběhne do stejného místa, odkud se před tím želva posunula, želva opět pokročí a Achilles ji opět rychle dohání. Náskok se stále snižuje, donekonečna dobíhá Achilles želvu, ta bude ale vždy před ním. Achilles závod nikdy nemůže vyhrát, to je jasný logický argument, ačkoliv víme, že odporuje realitě. Existuje tedy širší kontext myšlení, jehož logika a racionálno je jen určitou podmnožinou. Proud života, volné plynutí plné a pestré reality bude vždy silnější než snaha intelektu vymyslet ideální řešení.

Přestaňme se vůbec na řecký problém dívat jako na problém, reálně nikoho z nás neohrožuje. Pozorujme ho a přemýšlejme. Jaká je míra mezi problémem a jeho řešením? Řekové si za dluhy mohou sami, ale kdyby měla řecká ekonomika rekordní růst v EU, přesto by sotva stíhala splácet úroky z úroků. Otázkou je, zda je tento systém spravedlivý? Spravedlivé je, že dluhy se musí zaplatit včetně úroků. Projedlo se určité množství peněz, ale spirála úroků a úroků z úroků nemá žádnou míru, žádnou koncovku. Teoreticky může růst donekonečna, pokračovat libovolně dlouhou dobu. Jak ale lze splatit nekonečnou částku? Co je to za systém, kdy dlužník může během desítek let vrátit teoreticky i desetinásobky toho, co projedl? To už možná spravedlivé není. Jak tedy funguje náš finanční svět? Jak to, že banky, fondy, vlády půjčovaly naše peníze řecké vládě, když už věděly či měly vědět, že bude problém s vrácením peněz a půjčka je riziková? Nejsou na vznik problému třeba dva? Když si někdo půjčuje stále častěji na stále vyšší úrok a někdo jiný mu peníze opakovaně dává, není to podobný princip jako narkoman a dealer, který ho naučil fetovat? Řekové program MMF a EU celkem plní, řadu reforem zavedli a privatizují. Přesto ale zvyšování daní a škrty mezd a důchodů ekonomiku nenastartovaly. Co když program, který plní, pro ně není ten správný? Co s tím? Kdo to rozhodne?

Přestaňme se na řecký problém dívat jako na dialog či spor dvou stran – dlužníka a věřitele. Zapojme všechny další okolo – Číňany, uprchlíky, Turecko, arabské země. Pak změníme priority a zjistíme, že jsme na jedné lodi. Pětatřicetiletý pronájem Pirea přinese vládě 490 milonů USD (vedle tisícovky pracovních míst a celkové investice 1,4 miliardy USD). Ale tímto přístavem proudí do Evropy 3,6 milionů kontejnerů zboží ročně. Již v příštím roce má kapacita dosáhnout objemu 6,6 milionů kontejnerů! Přičemž 80 % tohoto zboží pochází z Číny. Kdybych spekuloval a odhadl cenu zboží jednoho kontejneru na 10 000 USD, tak se ročně bude jednat o částku 66 miliard USD. To už je suma řádově odpovídající ročnímu HDP takových zemí, jako je Bulharsko (51 miliard USD) či Slovensko (92 miliard USD). Tuto částku je třeba ovšem ještě vynásobit číslem 35, což je délka pronájmu přístavu v letech. Pak nám ovšem vyjde číslo převyšující 2 biliony USD, což je stonásobek privatizační ceny a čínské investice. Tento odhad se s každou další připlouvající lodí mění v realitu. Toto je logický důsledek snahy ekonomů, kteří nutí vládu privatizovat, i když je samozřejmě z ekonomického hlediska úplně nelogický! Snaha řešit řecký dluh standardními ekonomickými postupy se obrací proti nám. Liberální ekonomové mohou namítat, že by se čínské zboží dostalo do Evropy jinou cestou, přes jiné přístavy. Tam by ale kontejnery soutěžily s ostatním zbožím z celého světa a přístavu by musely odvádět poplatky. V Pireu také čínské zboží nenaráží na kapacitní problémy a může volně proudit bez omezení.

A Řekové? Ti považují Pireus za nejlepší privatizaci posledních let a plánují se zbavit státního podílu i v přístavu Soluň.

Opusťme domněnku, že výsledek jednání s Řeckem musí mít logiku. Nemusí, ani ekonomové-vyjednávači ji nemají, jsou v zajetí dogmat, vzorců a pouček jako každý jiný. Příklad privatizace přístavu také jasně ukazuje, že platí pravidlo „cash is king“. Prostě kdo má plnou peněženku, ten dnes rozhoduje. A to Číňané mají, ve světě tvrdě prosazují svůj zájem zajistit si suroviny a odbytiště pro své výrobky. Toto je skutečný problém Evropy, ne řecký dluh! Evropa se topí v dluzích, kde není vidět na konec tunelu a v celosvětovém srovnání slábne!

Neočekávejme, že v debatě jsou správné odpovědi jen ANO či NE. Správné může být zároveň pro někoho ANO a pro někoho NE. Použijme empatii, jsme to my, kdo bude Řeky „trestat“ za to, co udělali? Pak si ale v celé Evropě zameťme před vlastním prahem, protože se zadlužujeme všichni, i Německo, jen Řekové začali dříve a půjčovali si více. Ekonomické řešení není možné také proto, že nevzniklo čistě na ekonomických principech. Euro je také politická záležitost, je to ekonomicko-politický koncept. Má své výhody, ale může mít i nevýhody. Dnes se ukazuje, že v Řecku nemělo být nikdy zavedeno. Pak ale ti politici a ekonomové, kteří ho Řekům nabídli a prosadili, dnes musí nést riziko, že se to nepovedlo. Ti samí politici a ekonomové, kteří situaci způsobili, dnes hledají řešení. Ale hledají ho stále na stejném principu, na jakém nechali problém vzniknout. Je férové si přiznat, že takové řešení nelze nalézt. Je třeba si veřejně přiznat chybu a příště ji neopakovat. Řekové nás opět učí!

Debata o řeckém dluhu je ve skutečnosti jen zástupným problémem, který odvádí naši pozornost od zásadních otázek. Je Evropa jednotná? Cítí vůbec občané, že jsou Evropany? Na jakých principech funguje? Je to ještě demokracie, když k volbám do EU chodí 18 % voličů? Máme nějaké společné zájmy? Jaké to jsou a kdo je prosazuje? To jsou alespoň základní otázky, které bychom si měli položit. Kdo chce, může filozofovat do hloubky dál, až do „úplného vyřešení všech problémů světa“.

Použijme odvážná řešení, na gordický uzel ani jiná neplatí. Přemýšlejme, jestli naše koncepty nejsou jen zakonzervované ideální představy o fungování světa, které nefungují. Použijme srdce, jsme lidé, ne kalkulačky! Pokud dnes Řekům nepomůžeme, tak je necháme napospas osudu. Pokud jim pomůžeme, tak máme naději, že nám to možná někdy oplatí. To je lidský, ne ekonomický přístup. Třeba nevrátí všechny peníze, ale třeba oni otevřou své srdce nám. A řecké srdce, to je věc!

jiri.klusacek@infocube.cz